DOPLNĚNÍ, NIKOLI NÁHRADA JAK ČLOVĚK A ROBOT MOHOU V BUDOUCNU SPOLUPRACOVAT

Paní profesorko Mara, Vy se označujete za robopsycholožku. Co tím myslíte?

Termín robopsychologie pochází od autora sci-fi Isaaca Asimova. V jeho příbězích se vyskytuje psycholožka pro roboty. Podle toho jsme pojmenovali centrum výzkumu, které jsme tady v Linci vytvořili. My tento termín ale obracíme. Mně nejde o psychiku robotů, ale o zdraví a blaho lidí. Nacházíme se uprostřed technologické transformace. Proto je důležité přemýšlet o tom, jak ztvárníme automatizovanou budoucnost, ve které se co nejvíce lidí bude cítit dobře.

Ve kterých oblastech života a práce je interakce mezi člověkem a robotem zvlášť relevantní?

Do našeho každodenního života již vstoupili především virtuální roboti, takzvaní boti. Alexa a další se objevují ve stále více obývacích pokojích a my s nimi verbálně komunikujeme. Naproti tomu většina lidí ještě nemá zkušenosti s psychickými roboty, tím myslím více než jenom automatické vysavače a travní sekačky. To se ale asi v příštích deseti až dvaceti letech změní. Zvláště v oblasti robotické mobility existuje mnoho vývojových novinek, například přepravní roboti v nemocnicích nebo pečovatelských zařízeních, kteří přepravují ložní prádlo nebo jídlo z bodu A do bodu B. Přijdou také samořiditelné automobily, možná dokonce už v příštích pěti letech.

V průmyslu se v současné době často hovoří o kobotech, tedy kolaborativních robotech. Jak se na tento vývoj díváte Vy?

Momentálně je opravdová spolupráce mezi člověkem a robotem zanedbatelná. Pokud se používají průmyslové roboty, pracují většinou za bariérou v bezpečnostních klecích. Vzhledem k lepší senzorice však nyní začíná být možná užší spolupráce. Tady považuji za důležité hlavně to, aby si člověk a robot vzájemně rozuměli. Co a kdy musí kobot svému lidskému partnerovi zobrazit? Jak se musí chovat, aby se člověk cítil bezpečně a například ne příliš dominantně? Myslím, že někteří lidé dokážou lépe zacházet s proaktivními roboty, jiní upřednostní zdrženlivého robota, který reaguje spíš na příkazy. Koboti musejí navíc odpovídat různým odborným úrovním: Ten, kdo s roboty ještě nepřišel do styku, má úplně jiné potřeby interakce se strojem než ten, kdo je na ni zvyklý nebo o robotice už hodně ví.

Mnoho lidí se na intenzivnější nasazení robotů dívá veskrze kriticky. Jak je podle vašeho názoru možné zvýšit přijímání nových technologií?

Silné stránky člověka a robota by se vlastně měly doplňovat a robot by neměl člověka kopírovat. Ve veřejné diskuzi jsou často středem zájmu humanoidní a androidní roboti, z jejichž strany hrozí, že člověka jako celistvou bytost nahradí. Podle mého názoru média často poskytují nesprávnou představu a vzbuzují neopodstatněné obavy. Je třeba působit opačně, aby se vytvořil základ kreativního přístupu k této problematice. Kromě toho existuje řada pojmů a koncepcí, které nikdy nebyly správně vysvětleny. Mnoha lidem proto chybí základní pochopení, které je přitom enormně důležité. Každý by měl mít možnost zapojit se do diskuze o tom, jak se má budoucnost s technologiemi utvářet. Celkově mi jde o to, že vytváříme budoucnost robotů se zaměřením na lidi: Roboti nám mohou ulevit tím, že převezmou namáhavé, monotónní a další neoblíbené úkoly. Se správnými rámcovými podmínkami to může zvýšit kvalitu života nás všech.

POLE S OSOBNÍMI INFORMACEMI

Martina Mara, narozená 1981, je technopsycholožka a od dubna 2018 profesorka robopsychologie na Univerzitě Jana Keplera v Linci. Promovala na Univerzitě Koblenz-Landau, kde se zabývala humanoidními roboty, a mnoho let pracovala v Ars Electronica Futurelab, kde se zaměřovala na průmyslovou a interdisciplinární výzkumnou spolupráci. Martina Mara je členem rakouské rady pro robotiku a umělou inteligenci a členkou představenstva společnosti Ludwig Boltzmann Gesellschaft. Jako autorka novinových sloupků pravidelně komentuje aktuální technologické dění pro širokou čtenářskou obec. V roce 2018 byla vyznamenána cenou BAWAG Frauenpreis a Futurezone Award v kategorii Women in Tech.